Před časem jsem navštívil příbuzné a večer, když jsme všichni měli po povinnostech, jsme se setkali s partou přátel u grilování. Jak už to tak bývá, řeč přišla na leccos, mezitím i na to, jak se kamarádovi daří rozjíždět výrobu firmy, která ho zaměstnává, na Ukrajině. Stěžoval si nejen na nekvalitu výroby, ale i na morálku pracovní síly.
V mateřské firmě se vypracoval přes mistra na vedoucího výroby a po jejím koupeni zahraniční firmou postupoval na kariérním žebříčku dále. A jako zkušený výrobář a technolog rozbíhal výrobní program firmy v zahraničních pobočkách. Jeho poslední štací byla ukrajinská fabrika kdesi za Lvovem, což je v podstatě bývalé Polsko, zda chcete-li Rakousko-Uhersko, každopádně úplně jiná mentalita, jako „skuteční“ Ukrajinci kolem Kieva. Více západněji, ale k Slovákům nebo Čechům to má skutečně velmi daleko.
Svůj poslední problém s novými kolegy, se kterými se již pracovně znal rok, popisoval asi takto:
„Řešili jsme kvalitu zpracování polotovarů pro naši mateřskou firmu a zejména povrchovou úpravu. Postupně se nám dařilo dodržovat technologické postupy a časy, ale vychytáváním chyb jsme ztratili dost času a tedy jsme neplnili plán. Proto jsem spolupracovníkům navrhl, že tak jako jindy, potáhneme přes víkend. Dostanou (na jejich poměry) mastné příplatky a doženeme zameškané.
Tentokrát mě však překvapily. Všichni svorně jako jeden, odmítli přijít v sobotu i neděli do práce. Ani jeden! Zjišťoval jsem, co se děje. Nějaká forma stávky? Náboženský svátek, který jsem si nevšiml?
Neuvěříte! Byly v tom brambory. Všichni prohlásili, že o víkendu je čas sázet brambory. Nepřijdou do práce ani za příplatky, neboť budou sázet brambory! Kdyby je prý v tento optimální čas nezasadili, tak nebudou mít co jíst. Nechápal jsem.
Zjistil jsem si, kolik asi toho jedna rodina zasadí a jakou může mít úrodu. A pak jsem v místním obchodě zjistil, za kolik se brambory prodávají. Kdyby byly v sobotu a neděli v práci, na příplatcích vydělají za dva dny tolik, že by si mohli koupit brambor pro celou rodinu na celý rok. Tak proč nechtějí přijít do práce?
Prodavačka v jinak slabě zásobeném obchodě mi vysvětlila, že nedokáže opatřit dost brambor pro všechny. Neboť ani dosud jich takové množství nikdy neprodala. Každá rodina si je pěstuje sama, každá rodina má své políčko nejen kvůli bramborám, ale i pro zeleninu. Je to jejich jistota. Co když kapitalista továrnu zavře? Co když lidi propustí? Co když zase přijde válka? Výplatu už nedostanou a pokud nebudou brambory v zemi, opravdu nebudou mít co jíst.
Tak jsem víkend strávil v hotelu a v pondělí všichni normálně přišli do práce. Počasí o víkendu bylo hezké, brambory byly zasazeny a všichni byli spokojeni. Měli svou jistotu a k ní dostanou každý měsíc ještě výplatu z fabriky.“
Podobný přístup jsem zažil jako manažer asi před dvaceti lety. Většina zaměstnanců malého podniku byli vesničané, kteří si pěstovali brambory, zeleninu, ovoce a chovali slepice, husy, zajíce či prasátko. Prakticky téměř vše, co ke svému životu potřebovali. A do zaměstnání chodili pro výplatu, za kterou kupovali benzín, mléko a chléb, oblečení, platili školu dětem a zbytek šel na spoření a pojistky. Ti šikovnější dokázali vyprodukovat zeleninu do výkupu nebo dochovati býčka na maso, takže výplata byla pro ně opravdu pouze kapesné. A o přesčasech či víkendech nechtěli ani slyšet.
Vzpomněl jsem si na tento podnik a jeho zaměstnance při této debatě u grilu. A znovu teď, když naši „vládci“ každou chvíli omezují pohyb či vyhlašují zákaz vycházení pro „obyčejné“ občany. Kdyby nyní v ukrajinské pobočce lidé nemohli přijít do práce, nic by to pro ně neznamenalo. Zůstali by doma, ve svých domech a dvorech a jedli by to, co se jim na polích urodilo a co si sami dochovaly. Tehdy, když nechtěli přijít o víkendu do fabriky, jsem jim rozuměl a i nyní takové lidi chápu.
Jen moji parťáci na grilování, všichni dobře vydělávající, nechápali, jak může člověk raději dělat na poli, než si za vydělané peníze koupit, co potřebuje a co chce, když jsou všeho plné obchody. Potraviny se sem dovážejí z celého světa, ne jen z jižní Evropy, průmyslové výrobky také z celého světa, ale především z Číny. Je nedostatek pracovních sil, zaměstnavatelé se předbíhají, kdo dá odborným a vzdělaným zaměstnancům více.
Nebo?
Neuběhlo tak mnoho času a najednou není práce. To by až tak ani mnohým nevadilo, že nemohou jít do práce. Horší je, že nejsou ani peníze. Ti šťastnější berou alespoň pandemickou OČR, ti méně šťastní jsou v karanténě nebo zcela bez práce a snaží se získat alespoň nějakou pomoc od státu. Nejhorší jsou na tom snad živnostníci. Mnohým stát provozovnu zavřel nebo alespoň zakázal zákazníkům do nich chodit. V obou případech to znamená ztrátu tržeb, v tom druhém i ztrátu nároku na pomoc, vždyť podnik není státem zavřený. A odvody platit je potřeba. Kdo nestihl, má smůlu, pomoc od státu nebude…
A kdo má nějaké peníze, ať už z úspor nebo mu stále ještě chodí výplata, tak si polovinu věcí koupit i tak nemůže. Pouze pokud přes internet objedná a kurýr doveze. Co bývá často dražší, než skočit do obchodu o dvě ulice dál, jenže ten je nyní povinně zavřený. Všichni minimalisté si mohou vlasy trhat, všichni ti, kteří byli zvyklí mít doma „něco“ vždy i do zásoby, jsou na koni. A je jedno, jestli je to rýže, těstoviny a mouka nebo vruty do dřeva a lak či vlnitý plech.
Najednou je výhodné mít „za zády“ ovocný sad, malé políčko a pár slepic na zahradě. A ořechy a vejce měnit se sousedem za mléko a sýry, brambory za uzené klobásy a podobně. Protože ti, co mají peníze, je nemají za co utratit a ti co je nemají, jsou na tom ještě hůře.
A bude hůř. Protože to, že se nechodí do práce může být mrzuté v případě kadeřnice, vždyť ostříhá vás i manželka nebo sousedka, ale pokud nevyrábějí fabriky, zanedlouho může být nedostatek některých výrobků. Zatím jsou plné sklady a řidiči kamionů mají výjimky z testování i z karantény. Vlády se bojí kolapsu maloobchodu a nepokojů obyvatelstva. Ale jednou to přijde. Začne to nejdříve postupným omezováním šířky sortimentu, kvality produkce a později to může přerůst v naprostý nedostatek některých produktů či dokonce přídělový systém, neboť kovid… A v takovém paneláku ke kolapsu zcela stačí, když na pár dní vypnou elektřinu (což asi nehrozí těm, co zatím platí nebo začali šetřit) či vodu (na splachování WC). Na vesnici stačí vykopat jámu, namísto chladničky poslouží stará komora a v nouzi nejvyšší se budou jíst loňské kompoty.
Najednou už ten ukrajinský pragmatismus nevypadá tak směšně.
