Horké léto je vyčerpávající nejen pro zahradu, ale i pro zahrádkáře. Ačkoliv dbáme na pitný režim a v teple i pravidelně odpočíváme, po setmění se domů vracíme každý den sice příjemně, ale unavení. A tak si občas zajdu na jedno orosené do podniku nedaleko bytovky. Zaparkuji auto před domem a přejdu pár desítek metrů, abych uhasil žízeň na terase, již v příjemném chládku. Většinou si zrekapituluji den, promyslím technické detaily svých konstrukcí. A nezřídka si poslechnu i zajímavosti od vedlejších stolů.
Bylo to v květnu, v době výsadby sazenic zeleniny. Tedy v období, kdy se rozhoduje, jakou zeleninu budeme později sklízet. My si své sazenice paprik, rajčat i okurek pěstujeme sami, proto jsem se zaposlouchal, abych zjistil něco nového. Řeč u stolu přede mnou se totiž točila o sazenicích, jejich kvalitě a vhodnosti. Zda jsou lepší ty hrubé a velké nebo jsou lepší ty menší, které méně trpí přesazením a rychle doběhnou své větších kamarády v růstu na záhoně.
Z celé partie vynikal jeden muž ve středním věku. Vynikal zejména množstvím času, během kterého vyprávěl o sazenicích a zastínil všechny ostatní. Celý čas, co jsem seděl kousek od nich a snižoval úroveň své žízně, jsem se neuměl rozhodnout, který z nich je v otázce sazenic kompetentnější a zelenině opravdu rozumí. A ani jsem neuslyšel nějakou informaci, která by moje znalosti o pěstování sazenic a jejich sázení do záhonů posunula na vyšší úroveň.
No dominantní zahrádkář z celé partie se snažil celou skupinu přesvědčit, že je na sazenice skutečný odborník. Než jsem dopil, zaslechl jsem jeho rezolutní závěr: „Nejlepší sazenice jsou ty silné a velké. Vždy říkám ženě, aby kupovala jen takové.“
