Kolikrát jsme už slyšeli tuto větu. Ať už od sousedů v zahradě nebo od našich známých. Zejména ti starší si stěžovali, jak je toho na nich hodně, vypěstovat tolik zeleniny a ovoce pro celou rodinu a jsou na to jen sami. Neboť mladí by jen seděli před televizí nebo s mobilem v ruce, ale dělat v zahradě se jim nechce. A já se jim ani nedivím.
Sám jsem měl tento problém před lety v zahradě mých rodičů nebo během letních prázdnin u některé z babiček. Jistě si to umíte i vy představit. Důkladně vyokopávané záhony zeleniny, o kterou je třeba stále se starat. Tedy pravidelně zalévat a pravidelně okopávat.
Jakmile člověk hodil okem do této části zahrady, namísto chutných a zdravých potravin viděl bolavá záda a mozoly na rukou. Jasně, že se každý snažil této vidině vyhnout. A já jsem se z jinak skvělých prázdnin těšil co nejdříve domů a zahradu rodičů jsem po jedné hádce o efektivnosti pěstování na dlouhá léta opustil.
Co se za ty roky změnilo? Nic.
V mnoha zahradách se opravdu nezměnilo nic. Stále to tam vypadá stejně, jako před padesáti lety, jako před sto lety. Jen možná přibyly čerpadla na vodu, hadice a postřikovače a rýče někde nahradili rotavátory nebo malé pluhy. Jinak jde všechno po starém, vše se dělá stále stejně. Stále tam dřou většinou důchodci a mladí ze zahrad utíkají.
Divíte se jim?
Já ne, já bych z takové zahrady také utekl. Utekl jsem z ní jako mladý a utekl bych z ní i nyní, jako starší.
Tak proč jsem v zahradě každý den, a rád?
Protože v naší zahradě se něco změnilo, hodně tam toho je jiné, než bývalo v minulosti.
Nejprve se ale něco muselo změnit v našich hlavách. Slogan „Co bych se nenadřel, když se mohu“ jsme nahradili heslem „Pracuj rozumněji, nikoli tvrději“.
Nad tím, co děláme nebo se chystáme dělat, přemýšlíme. A pozorujeme. Nemyslíme si totiž, že slogan „Když to nejde, přidej ještě víc“ je znakem píle, ale je známkou hlouposti, zabedněnosti. A za větu „To jsme vždy tak dělali“ bych bil lidi koňským bičem po rukách. Nikdy jsem neholdoval cenzuře literatury, ale mnohé starší zahrádkářské příručky bych pálil na hranici.
Dnes má téměř každý přístup k internetu. Tak proč na téměř každou vychytávku nebo novou ovocnou rostlinu v naší zahradě posloucháme stále totéž: „Kdo jste kde našli?“. No na internetu, co na něm proboha děláte vy, když jste to také nenašli, kde ten svůj čas a mozek zabíjíte?
Permakultura není žádná novinka, je dávno a dobře zdokumentovaná, popsána v literatuře i na internetových videích, její principy jsou dávno na mnoha místech ověřené a potvrzené. Vidět jsou přes plot i v naší zahradě, nikomu je netajíme a na požádání je vysvětlíme i v souvislostech. A potom vidíme hospodyni s motykou v ruce, záhon beznadějně vyprahlý, zelenina trpící suchem. Co jste se s koněm srazily?
A pak se divíte, že mladí nechtějí v zahradě pomáhat. Vidí to, co jsem viděl já jako mladý kdysi, tu beznadějnou neefektivnost práce takovým způsobem. Vidí jak do němoty děláte totéž a stále prohráváte boj s přírodou. Možná nevědí, ale tuší, že to přece musí jít i jinak.
Že rytí a okopávání se dá nahradit mnohem lehčím a méně náročným mulčováním zde píšu pravidelně. Že nastýlka pomáhá také šetřit vodu rostlinám opakujeme dokola. Že přidává humus do půdy a netřeba pak přihnojovat je také fakt. Že monokultury jsou náchylné k invazi škůdců a rostliny je třeba kombinovat přízvukuji pokaždé. Jen jeden ze sta mě vyslechne. Ostatní stále nadávají, že mladí jsou líní a nechtějí v zahradě pomáhat.
Já si to nemyslím. Mladí jsou možná pohodlní, ale určitě nechtějí provádět zbytečnou dřinu. Jde to i jinak a pokud to nevědí, tak to určitě tuší, jako já před čtyřiceti lety.
Pokud mladí nechtějí dělat v zahradě, je to vaše vina. Jste hloupí, zaostalí, neschopní se učit. A oni to na vás vidí.
