Zdědila jsem – po jedné ze svých babiček – útlou kuchařskou knížku, poskládanou z příloh dávno zapomenutého časopisu s názvem (pro mne naprosto fascinujícím!) „List paní a dívek“ … Od dětství pro mne měla vůni zašlých časů, kdy se běžně oblékaly bílé zástěrky a „paní domu“(nebo jejich „hospodyně“) hrdě přinášela na stůl plody své mnohahodinové práce v kuchyni…
Druhá z mých babiček už dávno žádnou „kuchařku“ nepotřebovala. Vařila s citem – a láskou … Nikdy jsem od ní nedostala přesný recept na to, co právě uvařila. Jeden a tentýž pokrm v jejím „podání“ měl mnoho možných variant a všechny výborné… Moc jsem si tehdy přála zdědit po ní její nevšední „talent“ pro chutě a vůně všeho druhu a současně i schopnost z vaření samotného „nedělat zbytečnou vědu“… Snad to nevyzní příliš neskromně, ale myslím si, že se mi tohle mé přání – alespoň částečně – splnilo…
I když se rozhodně nepokládám za výjimečnou „hospodyňku“ a trávit nadmíru času v kuchyni mne nebaví, existuje činnost (s gastronomií související), kterou mohu směle označit za svého „KONÍČKA“. Těší mne vymýšlet „bleskově proveditelné“ kulinářské recepty… Bylo totiž nezbytné (v čase „hlavy v oblacích a velkých plánů do budoucna) současně i se ctí obstát na „bitevním poli“ každodenního vaření jako žena a matka… (Znáte to – „nouze naučila Dalibora housti“!)
Začala jsem proto hledat a nacházet způsob (a průběžně ho prověřovat praxí), jak se svého „úkolu“ zhostit k spokojenosti své i mých „strávníků“… Nezastírám (s vědomím toho, že nejsem v tomto „směru“ nikterak osamocena!), že se pro mne (v období před tím) stal „proces“ vaření postupně velmi neoblíbenou „povinností“. Zatoužila jsem proto „pokořit ji“ a „dostát jí“ s lehkostí a hravě kdykoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek… A právě to mne přivedlo k vymýšlení takových „kulinářských“ postupů a úprav, které by přinášely výsledek srovnatelný s výsledky postupů a úprav tzv. standardních, ale vyžadovaly pouze minimum času, a tím ušetřily „životní energii“ pro její následné využití jiné – a lepší… !
A tak, přímo u sporáku, po vzoru babičky už bez dřívějšího nahlížení do osvědčených kuchařských knih, návodů a rad, začaly vznikat pokrmy, které mnohdy vůbec „nebyly v plánu“… Až na výjimky se -k mé radosti (a hrdosti!) osvědčily („moji strávníci mi rozuměli“), a proto – abych na některé ze svých neplánovaných „výtvorů“ nezapomněla – jsem začala vše následně (a důsledně) zapisovat a třídit… Z původně prozaické nutnosti (uvařit) se postupem času zrodil, domnívám se, univerzálně dobře použitelný soubor„návodů“ na kulinářské postupy pro všechny (muže nevyjímaje!), kteří nechtějí marnotratně obětovat svůj drahocenný čas bublajícím hrncům a kastrolům, syčícím pánvím ani nakynutým pekáčům, a přesto cítí potřebu průběžně ovládat kuchyňský „bitevní prostor“ s přehledem, grácií, kulinářskou fantazií, gurmánským smyslem pro chuť a vůni i s estetickým přístupem k servírování jimi vytvořených pokrmů… To vše přitom rychle, se samozřejmým použitím chutných, zdravých, výživných, kaloricky přijatelných i cenově příznivých – kdekoliv i kdykoliv dostupných – surovin…
Jednoduché a rychlé postupy tak v mém „podání“ vedou k tepelným úpravám potravin cestou „schůdnou“ pro všechny, kteří se snaží k vaření přistupovat v duchu známé (šalamounsky položené) otázky „Jíme proto, abychom žili – nebo žijeme proto, abychom jedli?!“ – to znamená kompromisem mezi vařením „z vášně“ a naplňováním každodenní nezbytnosti. Babičky i paní Magdalena Dobromila (Rettigová) by se jistě – k mé velké radosti – nestačily divit…
