O jedinečné – neopakovatelné a ničím adekvátně nenahraditelné – kráse pohledu na svět z výše a pohodlí (…jak pro koho, samozřejmě…) koňského hřbetu se už napsalo mnohé. Na to, aby to věděla, byla ale naše dcera tehdy ještě příliš malá… Přesto – sotva „rozum brát začala“ – jízdy na koni se (vehementně a s neúnavným temperamentem jí vlastním) dožadovala, kdykoliv a kdekoliv se k této – samozřejmě jí vděčně vítané – příležitost alespoň přiblížila, kdykoliv to bylo jenom trochu možné … To zjistila vždycky takřka okamžitě.
Jak dcera vyrůstala, postupem času už jí ovšem přestávala stačit obvykle jen několikaminutová (a přiznejme si to – „do peněz lezoucí“) pouťová či cirkusová atrakce nebo „dobře vymyšlený“, děti lákající „bonus“ (právě v podobě možnosti svézt se na poníkovi či koni) při návštěvě zoologické zahrady… Toužila ( chtěla!) zažít víc. Tušila potenciál adrenalinu, kontakt s koněm nesporně skýtající. Věděla (už ve věku celkem raném), že k sobě s koněm přirozeně patří…
Měla štěstí, že se narodila už v době, kdy ledacos (včetně názorů) prošlo proměnou, mnohé (dříve dlouhodobě nezvratitelné) pohledy se pružně měnily a přizpůsobovaly „potřebám“ doby, nové „trendy“ nahrazovaly ty původní, zastaralé.. Době, kdy si „jezdectvíchtivé“ děti musely počkat až do svých třinácti, čtrnácti let, bylo – naštěstí pro ni – odzvoněno. Tak se tedy stalo, že naše temperamentní, dobrodružných zážitků lačná holčička mohla – ve svých sedmi letech – začít pravidelně usedat do konského sedla v jednom z regionálních jezdeckých oddílů. A nebyla tam – tehdy k mému údivu – zdaleka nejmladší „adeptkou“ tohoto krásného a noblesního (ale taky značně adrenalinového, a proto právě ne vždycky zrovna bezpečného) sportu…
Přestože jsem se o ni bála, cítila jsem, že jí nemohu (a nesmím) v realizaci její přirozené touhy bránit… Kdysi jsem (ovlivněna kamarádkou, která zcela samozřejmě pokračovala v rodinné tradici – v lásce k jezdectví) toužila i já zažívat v sedle nepopsatelné pocity štěstí. Až na pár výjimek (které, až mnohem později, přišly už, bohužel, přílis pozdě, v době, kdy moje někdejší odvaha i odhodlání byly „hudbou minulosti“) tohle mé přání zůstalo nevyslyšeno… Nebylo to proto, že by mi snad jeho splnění rodiče nepřáli, ale proto, že se o mne báli. Příliš báli… Jejich obavy byly větší než (ve jménu potřeby splnit dětský sen ) schopnost najít v sobě vůli, „dovednost“ – a hlavně zdůvodnění, proč si evidentně existující riziko nepřipouštět – a nebo jen natolik, aby to nebránilo moji touhu po jezdectví podpořit…
Vědomě jsem se zdráhala po letech – tentokrát u své vlastní dcery – zopakovat totéž… (Už tenkrát dávno, kdy jsem se cítila vůči definitivnímu rozhodnutí svých rodičů nespravedlivě bezmocná, jsem přece byla přesvědčena o tom, že já bych podobné přání – být tehdy na jejich místě – svým dětem určitě splnila!) Nedokázala jsem jí vzít (už v samém zárodku) něco, co si sama objevila (a měla takřka nadosah), něco, pro co zahořela a toužila po tom mnohem víc než po čemkoliv jiném, dřív, než jí vůbec bude dopráno přiblížit se… Sama si zvolila svého (tehdy zatím jen tušeného) „KONÍČKA“ , a to je hodno (v každé době) zcela jistě ocenit – ne (ať už z jakýchkoliv pohnutek) radikálně zatratit…
Rozhodla jsem se (s těžkým srdcem, což jistě netřeba zdůrazňovat – ani zdůvodňovat či omlouvat) podpořit ji. Cítila jsem pro její vývoj jako dobré a žádoucí umožnit jí, aby dostala příležitost ujistit se (a nebo taky ne), může-li jí „KONÍČEK“ kůň vnést do života to, v co doufá, co si (možná neskromně) přeje…
Její radostný pocit z bezstarostné volnosti , který (vždycky znovu a znovu jako kdysi poprvé) od té doby zažívá, je jistě poměrně draze vykoupen mou nadlidskou snahou hledat (a nacházet) v sobě průběžně vůli, vnitřní sílu i schopnost z největších – nedovolit svým obavám ( z toho, co se sice stát může, ale taky nemusí) bránit tomu, co má zcela určitě pozitivní dopad na její – zvláště emoční – život. Pochopila jsem totiž, že s koněm byla a je – a určitě vždycky i bude – absolutně šťastná…
Je to téměř šest let (šest dlouhých let), kdy si tedy prosadila svoji velkou dětskou – „koňskou“ – touhu a ctižádost, kterou průběžně (pořád s velkou chutí a radostí i s potřebnou dávkou vnitřní energie a odhodlání) naplňuje. Svět koní (se vším, co k němu patří) ji nesmírně přitahuje a touží spojit s ním i své budoucí profesní nasměrování… Reálná možnost proměny „KONÍČKA“ v životní poslání... Je určitě životní štěstí mít příležitost volby s konkrétním povědomím (vlastními zkušenostmi získaným) o přednostech i úskalích voleného…
