Když prší a půda je měkká tak, že se do ní boří kolo kolečka, když je po dešti tak měkce, že kolo Motúčka by trávník rozrylo, je třeba najít jiné řešení. Některé věci prostě třeba převézt. Čekat, dokud zamrzne, aby byla zem tvrdá, nebo do jara, aby vyschla, se nedá. Před námi byla úloha dostat staré seno z ještě staršího domu v naší zahradě do nového vyvýšeného záhonu.
Většina lidí skladuje seno v seníku, ale předchozí majitel naší zahrady využil kuchyň a obývák domu, který nepotřeboval. My využíváme seno na mulčování i jako vstupní materiál do vyvýšeného záhonu. Takže jsme byli docela rádi, že ho máme, i když v obývacím pokoji. No u prvního záhonu jsem ho docela slušné množství použil a teď přišla řada i na zbytek.
Jenže zničit rozmočený trávník se mi ani nejméně nechtělo. Traktorový vzor pneumatiky Motúčka se silným elektromotorem by na něm zanechal hluboké stopy. Tak jsem si vzpomněl na to, jak se před sto lety na stavbách nosíval materiál. Na jednoduchých nosítkách. A tak jsem si takové připravil.
Na stolek, abychom to neměli vysoko zvedat ze země, jsem položil vrchní díl duralového žebříku, jako základ nosítek. Na něj jsme položili čtyři kartonové krabice, které Olinka naplnila senem. Takto jsme seno odnesli až k novému záhonu. V podstatě na tyto improvizované nosítka jsme naložili tolik sena, jako kdybych ho vozil Motúčkem. Jen jsme museli s nimi chodit dva.
I když jsme se pár krát museli otočit, postupně jsme seno do vyvýšeného záhonu nanosili. I bez toho, abychom poškodili trávník nebo ušpinili Motúčko. Seno není těžké, takže jsme to zvládli bez problémů. Ale nosit takto zeminu nebo jiný těžký náklad bych rozhodně nechtěl. Přenášet seno na žebříku je zábava, ale jinak by to byla dřina.
