Vždy jsem si myslel, že věci se mají dělat pořádně. Že pokud s něčím začnu, mám být odhodlaný to i dokončit a věnovat všemu přiměřené úsilí a pozornost. Zřejmě jsem jeden z posledních svého druhu, neboť všude kolem vidím povrchnost. A nedávno jsem si uvědomil, kolik společného mají můj soused v zahradě a tchán.
Někdy mám pocit, že sousedi v zahradě s námi chtějí závodit. No co už, asi to mají v krvi, jako bývalí aktivní vrcholoví sportovci. I nyní hrávají různé sporty. Přitom mě to nezajímá, kolik keřů nasadili, kde je koupili a jaké peníze na tom ušetřili. Ani to, zda jim rostou rychleji (spíše to, zda moje vydrží déle růst a plodit 😉 ) Já mám v hlavě nějaký plán, postup, jak chci svou zahradu budovat a mám štěstí, že mám partnerku, která je podobného ražení. Jednoduše si zkrášlujeme svůj prostor kolem sebe a je nám jedno, jak to vidí někdo jiný. Nevadí mi, když něco od nás okopírují, ačkoli to banalizují slovy „to jsme četli už dávno v Zahrádkáři“. I když vím, že to tam nikdy takto psané nebylo. Totiž sám ty časopisy čtu asi všechny, co vycházejí a vycházeli a nejeden článek jsem sám napsal 😮
A pak najednou je sousedova zahrada zanedbaná. Jako kdyby uťal. Tykve nedorostly, zvadlé potřebovali by trochu vody. Hrozny, kterými se tak pyšnil, vadnou, také by potřebovaly i vodu i ošetřit. A o zelenině, co zůstala na záhonech ani nemluvím.
Když se soused za pár dní ukázal, tak mu přes plot říkám, že jsem ho dlouho neviděl. Neptal jsem se, proč nechal zeleninu zakapat, proč nechá to hrozny trápit, proč neudělá ve své zahradě pořádek. Je to jeho věc, ne moje, já se starám o svou. Odpověděl lakonicky: „Víš, my máme i jiné aktivity“.
No tak jiné zájmy a aktivity mám i já. A všechny je dělám zejména pro radost a dobrý pocit.
Když přijdeme ke tchánovi a vidíme strom, na jehož řez se ptal už před pár měsíci, stále neošetřený a vhodná doba je už dávno prošvihnutá, občas se zeptáme, proč to neudělal v čase, který byl ideální. Protože je to divné u člověka, který si zakládá na tom, že jeho zahrada musí ne dobře, ale vzorně vypadat, alespoň při pohledu z cesty. Že je nejlepší chovatel zajíců a včel, že nejlépe rozumí vínu a že je hospodář k pohledání široko daleko. Přestože naše otázky bývají různé, odpověď je téměř vždy stejná: „Snad všeho nechám a půjdu dělat toto!“
„Inu“, bývá častá reakce dalšího člena rodiny na některé argumenty a vysvětlení a mně nezbývá než souhlasit. Nic jiného se totiž ani nedá říct. Nemám právo jiným diktovat co a kolik toho mají dělat a jak mají využívat svůj čas. Jen mi je divné, když někdo investuje nemalé peníze a kopu času do „aktivity“, o níž předem ví, že ji nebude moci dokončit, že nebude moci mít z ní užitek.
Považuji to za plýtvání zdroji. Protože pokud nedokončím jakýkoli projekt proto, že jsem se pustil do jiného, tak vložený čas už zpátky nevrátím a ani peníze zpět nezískám. Když si koupím strom (příklad), ale ho po zasazení potom správně nezaléváme a nesestříhám, tak úrodu mít nebudu, ale ani peníze se mi nevrátí. Užitek z práce a peněz nebude. Pouze pokud bych chtěl, aby ten strom všichni viděli. Potěmkinovy vesnice?
V životě jsem měl mnoho nápadů a plánů. Ale vždycky jsem věděl, že pokud z nějakého důvodu (chybí peníze, čas, schopnosti…) nemohu cokoliv dokončit, nemám to ani začínat. Protože vyplýtvám zdroje a nebudu mít prostor na jiný projekt. Nedělám totiž nic na efekt, ale na efektivitu. A za úspěšného člověka nepovažuji takového, co dělá mnoho věcí a mnoho činností, co nemá nikdy čas, ale takového, co mnoho věcí dokončil, dovedl do úspěšného konce.
