V dobách dávno minulých, v čase, kdy v domácnostech nestávala nikde žádná televize, video ani počítač (zní to jako pohádka…!), a ještě dlouho poté, kdy „pozoruhodností“ bylo nejprve rádio, pak „tranzistor“ (vzpomínáte?), a teprve po něm onen první, „elektronkový zázrak“, domácí bedýnka s pohyblivými obrázky – černobílá (a ještě později barevná!) televize, bývalo ČTENÍ KNÍŽEK vítanou zábavou, radostí, „koníčkem“ i vášní mnohých…
Lidi se tehdy dělili na ty, co (alespoň někdy a rádi) četli, a na ty, co nečetli (téměř nikdy, protože se domnívali, že to k svému životu nepotřebují). Do první skupiny naštěstí patřila, troufám si napsat, podstatná (od dětí až po dávno – i velmi dávno – dospělé) část – možná většina – současníků. ČETBA totiž tenkrát byla celkem „in“… To až moderní současnost (se vším, co k ní patří) odsunula ČTENÍ , zdá se, na poněkud „vedlejší kolej“. Je přece sousta jiných, lákavějších – a tolik žádaných, „akčnějších“- možností, jak trávit volný čas… Se „zrodem“ knih v elektronické podobě možná svitla naděje na změnu, na návrat „zpět“, na návrat (především těch věkem mladších a nejmladších…) k ČETBĚ…
Mám ráda knížky. Když je o nich zmínka, vůbec mne nanapadne představit si je ale v moderní nabídce posledních let. Myslím tím samozřejmě jejich elektronickou verzi. Pro mne zůstane radost ze ČTENÍ spojena s knihou z papíru, s pevnou vazbou nebo jen třeba „brožovanou“, s vůní jejích stránek a tisku. (Mám ráda nové výtisky, kterými ještě nikdo nelistoval. Evokují mi vůni dětství, Vánoc, narozenin a svátků, ale někdy taky okamžitou potřebu „zpestřit si“ i úplně všední den nebo třeba „odměnit se“ za něco, co se podařilo…)
Bývala jsem opojena příběhy, „výlety“ do světa fantazie a snů, do krajů poezie, do vzrušujícího nevšedního světa, jehož jsem mohla být – ve své představivosti – alespoň na chvíli součástí . (Něco z toho mi zůstalo dodnes.) Ráda čtu nejen kvůli tomu,co kniha nabízí (obsah), ale i kvůli způsobu (formě), jaký autor pro své sdělení volí. Baví mne věty a slova, jejich poskládání v celek. To, jakým způsobem se pokouší vzbudit ve mně zájem o napsané… Tak jsem před lety (v době dospívání a rané dospělosti) pro sebe „objevila“ (z tehdejších českých současníků) jako výjimečného autora pana Miroslava Horníčka – a později Michala Viewegha. (Vyjadřují se tak, jak se mi líbí, a sdělují – svými úvahami a tématy – to, co přesně a neomylně zasahuje moje emoce… A to je myslím velmi důležité poslání kvalitní literatury , se skrytým poselstvím z nejcennějších …)
ČETBA může být (a bývá) „koníčkem“ jednoznačně pozitivním, radostným… Pro někoho ale, jak se zdá, jako kdyby představovala (ať už skutečný nebo předstíraný) nepřijatelný „trest“… Proč „zrácet čas“ ČTENÍM, když všude kolem je tolik lákavějších výzev, které je vzrušující přijmout? Třeba proto, že nás ČETBA nesporně hojně (a nezastupitelně) obohacuje v rovině emocí… Dává nejen prostor fantazii v intencích daného příběhu (obsahu), ale může být i žádoucím (pomáhajícím) – alespoň krátkodobým, potřebné „nadechnutí“ nabízejícím – „únikem“ z někdy komplikované reality. Prostředkem k šťastnějšímu, úspěšnějšímu i odhodlanějšímu znovuvykročení na cestě, po které jsme se v životě vydali…
ČETBA rozvíjí nejen naši fantazii. Tím, že nutí o napsaném přemýšlet, pomáhá nám uchovat si (do pozdního věku) „jiskru“, bystrost, logický úsudek, nadhled ( vtip a humor), jednoznačně obohacuje naši slovní zásobu , schopnost vyjadřování (jeho kvalitu, „košatost“).
Věřím tomu, že se jednou – k svému vlastnímu dobru! – rozpomeneme na doby , kdy byla ČETBA oblíbeným „koníčkem“,v dobrém slova smyslu pohlcujícím, fascinujím, provázejícím mnohé stále a všude – někdy doslova „na každém kroku“. A často třeba i v podmínkách, soustředěnému ČTENÍ vyloženě odporujícím (občas – výjimečně – jsem toho nadšeným svědkem i dnes)…
Vidím (jako by to bylo včera) před sebou obraz spolužačky, naprosto přesně vše už výše popsané naplňující … Ve vzpomínce mi ožívá vzhledem nenápadná dívka, pro mne sympaticky (pro někoho možná až extrémně) horlivá čtenářka, kterou jsme bez rozečtené knížky v ruce snad nikdy neviděli. Četla vše, co ji jen trochu zajímalo a četla neustále. Četla usedaje po svém příchodu ráno do školy, pokračovala obvykle ve čtení i v průběhu některých (mnohých) vyučovacích hodin, všechny přestávky patřily četbě… A netuším, jestli věděla, kudy vede její cesta autobusem z domova do školy a ze školy zase domů, pár kilometrů za město, kde studovala střední školu, neboť celou cestu samozřejmě „pročetla“…
Měla nepředstavitelnou „spotřebu“ knih (většinou si je půjčovala v některé z knihoven), četla „klasiku“ i současné autory – české i světové. Získávala tak obrovský přehled, náskok před námi všemi v pohledu na svět , na vztahy , na otázky pravdy, spravedlnosti, lidské důstojnosti a cti, dobra a zla… Měla(má) prostě „talent“ na ČTENÍ, inteligenci, vnímavou duši a zahořela plamenem, který ji – v pozitivním slova smyslu – „spaloval“… Nevím, jestli dnes vyměnila klasické knížky za „čtečku“, ale vím určitě, že s potěšením a s láskou k četbě čte své oblíbené knížky dál…
Kéž by byla možnost zprostředkovat těm, pro něž je četba jen obtěžující a nudnou školní povinností (kterou lze „chytře“ obejít!) sílu a význam ČTENÍ… Procesu jako takového i ČETBY jako poselství (touto formou sdělovaného) všestranně obohacujícího intelekt i emoce každého a všech – od dávno minulých časů petrolejek až po přítomnost, v níž si na čtení svítíme moderní „úspornou“ žárovkou…
