Je to tak, počítačová disketa má třicet tři let. I když mnoho mladých lidí ani neví, na co se používá a jak se používá. Koupit dnes počítač s disketovou mechanikou je nemožné, pokud si to přímo neobjednáte nebo pokud si raději nepořídite externí USB disketovou mechaniku. Nyní si vzpomínám, že ta moje je už asi rok u jednoho lékaře … Kdo vlastně dnes ještě používá diskety? A jak se v průběhu let diskety měnily a vyvíjely?
Disketa to je to malé plastové něco, co se strká… Tak to vůbec není. Disketa, či spíše pružný disk, si já pamatuji jako osm palcovou papírovou obálku a v ní černý magnetický disk. Floppy disk se to jmenovalo proto, že to bylo opravdu pružné, na rozdíl od pevného disku, což byl kovový lesklý kotouč, který se vkládal samostatně do diskové jednotky a měl kapacitu 5 MB (megabytů – ne nespletl jsem se, opravdu jen tak málo) nebo ve svazcích s kapacitou 20 MB se to vkládalo pomocí plastového držáku do diskové jednotky velké jako automatická pračka. Byli to tzv. sálové počítače a terminálové stanice. Hebeda velká, žralo to jak cirkulárka a výpočetní výkon… dnes i digitálky jsou výkonnější.
No a ta disketa 8 palcová (203mm) měla kapacitu 256 kB, pokud si dobře pamatuji. Disketová jednotka byla velká jako černobílý televizor a byly v ní šachty na dvě diskety. Celý operační systém Fobos III pro terminálovou stanici SM 50/50 se vešel na deset takových disket a stálo to skoro 30 tisíc československých korun, skoro jako polovina Škody 120 L. Diskety se při startu systému postupně vyměňovali v jednotce a po najetí stroje bylo třeba v jedné šachtě mít disketu s programem a v druhé disketu pro čtení a zápis dat. Můj tehdejší soudruh ředitel po mně chtěl, abych na tom počítači za milion korun spustil program pro dopravu (evidence nákladních automobilů a stavebních mechanismů), ale nekoupil stojan s diskovou mechanikou na 5 MB disky za další milion, tak jsem mu řekl, že mu to nespustím. Klasický súdruhovský příkaz, že „to musí“ jít jsem odbyl větou, že jestli si mám ten program pouštět na gramofonu, či co. Do pololetí byla SMEPka pryč a podnik začal využívat moderní PC/AT počítače, jejichž procesory 80286 běžely na frekvenci 12 MHz, obsahovaly pevné disky o velikosti 20 MB a disketové mechaniky o velikosti 5,25 palců zvládali diskety o kapacitě 360 kB nebo 1,2 MB! To bylo!
Jedna taková disketa 1,2 MB oboustranná tehdy stála 500 korun! Vrchní účetní mi přikázala, že všech padesát disket musím očíslovat a vést přesnou evidenci o jejich pohybu po podniku. Číslo jsem na ně nalepil, ale evidovat, která disketa od koho kam šla a podepisovat archy jsem odmítl. Dost se mnou bojovala. A jednou mě zavolala, že má problém při ukládání zálohy účetnictví na disketu (ano, tehdy byly programy psány tak efektivně, že záloha účetnictví střední firmy se vešla na tři diskety). Podle hlášení operačního systému MS DOS 3.30 bylo jasné, že na disketu nelze zapisovat. Neřešil jsem, jestli se jedná o ojedinělou chybu nebo je disketa po půl roce používání opotřebovaná a oznámil jsem šéfce účetních, že disketa je pokažená a je třeba ji nahradit jinou. Otázku, co s ní, jsem vyřešil zahozením „přísně evidované drahé diskety“ do koše se slovy, že je už nanic. Od té doby jsem diskety nemusel evidovat už nikdy a nikde.
V těch dobách o internetu nechyrovali ani v Emerice a programy se sháněli telefonicky po kamarádech. Jednou jsem se tak dopátral k někomu v Ostravě, dohodli jsme si poskytnutí dat na disketě a za pár dní jsem dostal podlouhlou obálku, avšak nějak nafouknutou. Jak jsem později telefonicky zjistil, sekretářce se 5,25 palcová disketa nevešla do obálky, tak ji prohnula, pečlivě ohyb utlačila a tak vložila do kancelářské obálky, kterou poslala na mou adresu. Neuvěřitelné, mně se podařilo tu disketu vyrovnat, jeden jediný krát vecpat do disketové mechaniky a jednou přečíst její obsah. Či spíše rovnou jsem použil příkaz na kopírování. Disketa se roztočila, systém načetl obsah a zkopíroval na pevný disk… I to se tehdy mohlo stát.
Zvyšování hustoty zápisu na médium přineslo dvě věci. Zmenšení rozměru a větší mechanickou přesnost. Objevily se 3,5 palcové diskety, které měly celkovou kapacitu 1,4 MB při oboustranném zápisu. Prodávaly se po deset kusů k krabičce, levnější v papírové, dražší v plastové. Některé firmy pokrývaly povrch teflonem. Při disketách totiž čtecí hlava mechaniky se třela přímo po povrchu diskety, takže se mechanicky opotřebovávaly. I diskety i čtecí hlavy.
No a kde jsou dnes diskety? Už ani ty zdravotní pojišťovny je pomalu od lékařů nechtějí. Největší zájem o ně je při zatmění slunce, kdy se přes jejich tmavou fólii lidé dívají do Slunce. Není to ideální, ale na krátký čas to funguje.
Počítačová disketa vznikla jako médium pro ukládání dat, pro přenos dat k jinému počítači i na zálohování a archivaci. Některé systémy byly tak rozsáhlé, že kompletní záloha obsáhla i několik disket. To pak práce při kontrole nebo obnově dat byla opravdová diskotéka. Dnes USB klíč s kapacitou 8 GB uloží tolik dat, jako 5714 disket rozměru 3,5 „.
Jak postupně rostly velikosti souborů, objevily se způsoby, jak velký soubor, který se na disketu nevejde, rozdělit a později spojit a jednotlivé části uložit na několik disket. Dnes by se s tím už asi nikdo nezabýval, koupil by si větší USB disk za pár šupů.
Disketová mechanika na 3,5 palcovou disketu už dávno není běžnou součástí stolních počítačů ani notebooků. No mezi lety 1990 a 2000 patřily diskety k důležitým součástem osobních počítačů a notebooků a ještě předtím byly neodmyslitelnou součástí sálových počítačů nebo terminálových stanic, které se používaly pro přípravu dat pro sálové počítače. Jakkoliv se nám dnes jejich rozměry a kapacita nebo způsob práce zdají směšné, tak jako každý vynález ve své době znamenaly významný pokrok a dláždily cestu výměnným médiím dnešního typu a dnešních kapacit.
Počítačový pružný disk v těchto dnech slaví 33. narozeniny.
