Kávu jsem začal pít asi až na svém druhém pracovišti. Ne zaměstnání, protože to byl tentýž zaměstnavatel, jen jsem byl povýšen a tím pádem i přeřazen a hodně času jsem trávil v kanceláři s kolegy a kolegyní. Pár měsíců jsem odolával jejich nabídkám dát si kávu, později jsem si s nimi občas dal a ani nevím jak, najednou jsem pil kávu pravidelně každý den. Nejdříve kolem jedenácté, pak kolem desáté, později již o deváté a najednou to bylo ráno o půl osmé, hned po příchodu do práce. Tuším jsem se stal na kávě závislý.
Po změně zaměstnavatele jsem se kávy nevzdal, ba přímo říkajíc se zvyšováním se úrovně svého zařazení jsem zvyšoval i příjem kofeinu. Sice ve stále menších šálcích, ale zvyšoval. Když mě jednou v tom největším křesle po obědě trošku píchlo u srdce, řekl jsem si, že třináct šálků za půl dne je trochu příliš a spolu se sekretářkou jsem začal objevovat kávu bez kofeinu.
Následující změna práce opět znamenala i změnu kávových návyků. Vrátil jsem se ke kávě v deset, druhá následovala kolem třetí. Vždy z červeného hrnku světoznámého producenta, dopoledne česká klasika, zalévaná mletá, odpoledne instantní od dodavatele hrnků. Pokud jsem cestoval (a že to bylo vždy často), tak nějaká ta káva přibyla i v různých motorestech. Káva mě zkrátka vždy osvěžila a povzbudila.
Dnes se snažím žít už méně hektický život, ale káva zůstala mou jedinou neřestí. Její vůně mě vždy potěší a její chuť vždy ovlaží. Nepiji ji, abych vybičovat organismus k vyššímu výkonu, ale proto, že mi chutná a mám ji rád. A protože je můj oblíbený kávový čas, něco mezi devátou a desátou hodinou dopoledne, i teď mi zde rozvání čerstvě zalitá káva a já v ranní pohodě jdu napsat další článek o tom, co mi leží na srdci a co se mi dere na klávesnici. A pokud i vy patříte k milovníkům tohoto černého nápoje, nedejte se nikým a ničím rušit při jeho vychutnávání. Káva si to zaslouží a vy určitě také.
